rodice me jako vzdy odvezli na nadrazi do marianskych lazni, a ja se vydala na dlouhou asi osmihodinovou cestu vlakem do telce a to uz o den driv, ve ctvrtek, nebot jsem si chtela uzit nejen zpivani ale i starobyleho a malebneho mestecka telc. navic kurs zacinal v patek kolem pate a chtela jsem si po dlouhe ceste vlakem, nez se pustim do zpivani trosilinku odpocinout.
ach, jelikoz rada cestuji, uz sama cesta vlakem byla pro me krasnym zazitkem; jako vzdy jsem si nasla misto u okna, abych mohla sledovat krasy prirody, o ktere nebyla zadna nouze a tak bylo stale co obdivovat, a moje duse se tetelila nad krasnymi lesy, rozkvetlymi loukami, rekami, jezery a i nebe bylo bozinku plne tebe. ze vseho nejvic me uchvatila svoji krasou priroda od prahy az do telce, a cim vic se vlacek blizil k telci, tim vic byla ta krasa krasnejsi. slunicko mi svitilo na cestu, navic jsem se na zpev i telc tesila jako mala holka a tak o usmev na tvari nebyla zadna nouze. prijemna cesta mi utelka jako voda a nez jsem se nadala vystoupila jsem na malinkatem telcskem nadrazicku.
hmmm, kdepak je ta slavna telc, rikam si, nebot kam me oci dohledly jsem videla jen nadrazicko obklopene milou prirodou, obdivovala jsem velike starobyle stromy, a rozhodla se zavolat taxika. telefon jsem ale u sebe nemela, zadne telefoni budky jsem si taky nevsimla, ale vidim, ze nedaleko me sedi divenka, slusne pozdravim a zeptam se ma-li mobil, a zda by mi za poplatek zavolala taxika. a ona na to, ze taxici jsou v telci tezko k sehnani, musi se objednat dosti dopredu, a ze to neni z nadrazi do mestecka tak moc daleko, a popsala mi cestu, tak jsem ji podekovala za info a v duchu si rikam, ze nemam chut se po dlouhe ceste a s plnou taskou dlouho prochazet, nebot jsem pochopila, ze pri me pomale chuzi, by mi cesta mohla trvat skoro hodinu. a jak tam tak stojim a premyslim co dal, nabidla mi jina divenka, ktera sedela pobliz a zaslechla nas rozhovor, ze me do mestecka odveze, ale budu muset pockat az zamava kamaradce, ktera za chvilku bude z telce vlackem odjizdet. ach, s velkou radosti jsem ji podekovala, a ze rada pockam a i ji za svezeni zaplatim a ona, ze penez neni potreba, nebot stejnak ma do skkoro centra telce cestu.
byla jsem spokojena, ze se na me usmalo stesti, a za cvilicku uz jsme ujizdely k mestecku, mila divenka zastavila nedaleko centra, rekla mi kudy dal a ja jsem asi po petiminutove pomale chuzi narazila na prvni dum, ktery inzeroval ubytovani, zazvonila jsem a vysla mila pani, kterou jsem pozadala o nocleh, ta si me prohldidla od rozvlatych vlasu az po bose nozky, chvilku zavahala ale nakonec me s usmevem zvala dal a ukazala mi utulnou mistnost s velkou a pohodlnou posteli, hned vedle byla sprcha a wc, a taky velke prosklene dvere na sice malou ale moc krasnou zahradku, kterou jsem si zapomela vyfotit. zaplatila jsem si ubytovani na jednu noc, dala si sprchu, a snedla jsem na zahradce asi dve hrste lici, ktery jsem pojidala i v prubehu moji cesty vlakem. lici je bezva ovoce na cesty, je relativne lehke a hezky ve sve slupce zabalene, nemacka se a je vydatne a plne sladke stavy, vzdy mi staci k nasyceni jedna nebo dve hrsti, nekdy jen dva, tri kousky. mnam. a po ovocne chutne veceri jsem se vydala na prochazku malebnym telcskym namestickem, ktere bylo mnohem mensi nez jsem si predstavovala, a tak jsem mela spoustu casu si sem tam sednout na lavicku a kochat se starobylym duchem starobyleho mestecka, a o mnohem vic krasnejsim nebem, mnohem mnohem starsim nez mestecko telc. asi kolem desate vecer jsem se vratila do sveho pokojiku a chvili si procitala ruzne informace o mestecku a asi za hodinku jsem usnula
probudila jsem se do slunickoveho rana, bylo i krasny teploucko, dala jsem si sprchu, ususila se na zahradce, a brzo potom jsem se vydala na cestu za ovocem. na namesti byly hlavne obchody s lakadly pro turisty, a tak jsem se vydala opacnym smerem, podle rady pani domaci, od ktere jsem zjistila kam za nakupem ovoce. asi za destet minut chuze jsem nasla obchody ktere prodavaly ovoce hned dva a koupila jsem si asi kilo vybornych presladkych merunek a pulku vodniho melouna ktery byl taky sladky a chutny. po kratkem nakupu jsem se vratila do meho pokojicku, a na zahradce jsem s chuti snedla asi pul kila vybornych merunek, a pak jsem chvili relaxovala a brzy po desaty rano jsem se s pani domaci rozloucila a sla si sednout na namesti, na slunicko, a taky jsem udelala par fotografii a kolem poledne jsem se pomalu vydala k byvalemu klasteru, kde jsem mela zajistene ubytovani a kde i probihal kurs zpevu.
a jen jsem vkrocila do velke a honosne budovy byvaleho klastera, ktery byl opraven, upraven a promenen ve vzdelavaci centrum s ubytovanim, a zacala stoupat po schodisti k recepci, predbehly me dve mile, vesele divenky, a k memu udivu me oslovily mym jmenem, a ja od kud me znaji, a oni, ze z internetu, pracuji pro serafina a jsou ucitelky kursu akvarelu, a jejich sefova jim poslala link na muj blog. byla jsem mile prekvapena a za chvilku mi devcata nesousi tezke papiry na malovani zmizela z dohledu a ja jsem se za chvilicku hlasila na recepci a starsi pan, ktery to tam asi vsechno ridil, me vital jako starou zanamou, ano, taky uz o me vedel, to vite, byla jsem asi prvni ceska australanka, ktera se ucastnila kursu poradanych spolecnosti serafin a tedy i tak trochu slavna.
a ten mily pan, jehoz jmeno jsem zapomela, me provedl nejdrive krasnou zahradou, kde k memu prijemnemu prekvapeni protekala i nadherna reka, a pak i nekterymi castmi stareho byvaleho klastera a povedel mi hodne zajimavosti o zahrade, budove i o sobe, a v jidelne jsme prekvapili pani ktera tam zrovna mela nejakou praci a i s tou jsme si zive popovidali, ted uz hlavne o me a o australii. cela ta mila excurse trvala asi hodinku, tasku jsem si nechala v recepci, a kdyz jsme se tam vratili, mily pan se rozloucil odesel domu, ja si vyridla formality ohledne meho ubytovani a vydala se do meho podkrovniho pokojicku, s vyhledem na tu kouzelnou zahradu a reku. vyblalila jsem zbyvajici ovoce a par veci z tasky a vydala se do krasne, sluncem zalite, rozkvetle zahrady, ktera vonela kvitim, rekou a letem.
nejdriv jsem se prosla zahradou a pak jsem se usadila na malem drevenem mole a bylo mi tam hezky, hned jsem si rachala moje nozky v rece a za chvilku jsem si pozpevovala a pak uz jsem se rozezpivala z plnych plic. pred patou jsem odesla na pokoj snedla jsem zbytek merunek, a sla do knihovny bez knih, kde probihal kurs zpevu pravou mozkovou hemisferou. vsichni prisli celkem na cas, a lektorka dana nam predstavila svoji pravou ruku kacenku kahounovou, take zpevacku, a uz jsme se vsichni s radosti pustily do prace, ktera nam sla krasne od ruky, teda spis od pusy. panecku, to neznate milou premilou holcinu danu houtkovou, ta kdyz se rozjede tak ji nic jen tak nezastavi, jen jsme zacali zpivat zpivali jsme az do vecere, uz nevim zda jsme na ni meli hodinu ci dve a po ni, na terase restaurace jsme si trosku povidali, ale hlavne zpivali a to az do pozdniho vecera a tak jsme prozpivali i celou bozi sobotu a nedeli az do dvou odpoledne.
v sobotni podvecer, kdyz uz zavreli vez pro verejnost, byla rada na nas abychom se tam po krkolomnych shodech vysplhali a zazpivali vsechny pisne ktere jsme se naucili pro nahodne posluchace pod a v okoli veze ale meli jsme i audienc tech, kteri se ten samy vikend ucastnili kursu akvarel.
kdyz nam mila danuska rekla, ze budeme lezt na vez, kdosi se ozval, ze ja tam urcite nevylezu, a ja ze jo, ze vim na co mam, ale ted uz mi skoro vsichni mimo dany, sebejiste odporovali, a tak ja se nakonec vzdala jakehokoliv presvedcovani ze to dokazu, a necham za sebe promluvit samotny skutek vystupu na vez. rozhodla jsem se ze pujdu posledni abych pri sve pomalosti nestala ostatnim v ceste, a tak se i stalo. ano, meli pravdu, shody byly krkolomne, ale na me si neprisly, pomaloucku a polehoucku jsem brala jeden schod za druhym a nikdy jsem se nezabyvala tim tretim.. za chvilku me dohonila danuska, a kde bylo potreba mi podala svoji pomocnou ruku, a byla to parada, jako kdyz si hraji dve maly holky a nez jsme se nadaly ocitly jsme se i my na terase vrcholu veze a za chvilku jsme jako vzdy za doprovoudu daniny kytary zpivali z plnych plic ja s velikanskou radosti na dusi, moc se mi to libilo zpivat z veze pro posluchace pod vezi ale i sama pro sebe, pro nas zbor a i pro pana boha.
kdyz jsme sestoupili vsichni z veze a schromazdili se v nasi ucebne knihovne, sedla jsem si na svoje misto, v dusi jsem mela stale ten krasny a silny zazitek s i z veze, a kdyz jsem konecne pozvedla oci k ostatnim, kteri uz take sedeli na svych mistech, prekvapil me obdivny pohled mych spoluzpevaku, a az za chvili mi doslo, ze je to kvuli tem schodum, dalo by se rict, ze jsem jim skoro vyrazila dech. a mila danuska prede vsemi pronesla nemaly proslov obdivu, coz me uprime, tak jako pohledy ostastnich, mile dojalo a potesilo.
a za chvilicku me cekalo nove dojeti; zpivali jsme pred otevrenim vystavy obrazu, ktere namalovali ucastnici kursu akvarelu, a pak jsme si obrazy prohlizeli, a byli to prave ty obrazy, ktere me dojali svoji krasou k slzam stesti. a i proslov jedne z lektorek tohoto kursu me velice dojal. i ona je mila divenka, ktera s nami po vecerech na terase uzasne zahrady klabosila i zpivala. jeji jmeno mi vypadlo z pameti, ale na ni nikdy nezapomenu.
v nedeli po obede se zpivalo a nahravalo. byla jsem zvedava jak takove nahravani muziky bude probihat, a nakonec by si toho ani jeden nevsiml, stacil k tomu laptop (notebook) a malilinkaty mikrofon. a za par dni uz mi k nasim dorazilo cedecko naseho weekendoveho zboru. pri nahravani jsme taky kazdy zvivali mensi solo, a tam mi chvili trvalo nez jsem toho byla shopna pred tolika lidmi, ale nakonec jsem to prece jenom dokazala, byl to pro me velky uspech a radosti jsem se i na chvilku rozbrecela a pak se zase s jeste vetsi radosti pustila do zpevu.
kursu zpev pravou mozkovou hemisferou se ucastily ve velke prevaze zeny, byl pritomen jen jeden muz.
ja jsem se na tento kurs prihlasila nebot moc rada zpivam, a navic uz dlouho snim o sborovem zpevu. snazila jsem se do zboroveho zpivani zapojit v sydney, ale vse se konalo docela pozde vecer, a to mi nevyhovovalo, nebot se nocnimu mestu rada vyhnu. zpivani je soucasti meho zivota jako mluveni nebo dychani, ale casto jsem se necitila na to abych sama zpivala v pritomnosti ostatnich, zvlast me neznamych lidi, za doprovodu mi to vzdycky slo. doufala jsem, ze se diky zpevu pravou mozkovou hemisferou muj strach ze zpevu solo v jistych situacich vypari a uz se nikdy nevrati. coz se taky stalo, a dodnes jsem schopna si prozpevovat v pritomnosti kohokoliv. navic jsem si na konci kursu plne uvedomila, ze zpev pro me znamena mnohem vic, nez jsem si kdy myslela a take si od te doby zpivam casteji a s vetsi chuti nez predtim.
s lektorkou danou jsme si prirostly hned k srdci, vlastne uz kdyz jsme vyrizovaly nejake formality ohledne kursu pres emaily. ona, je pro me tim nejkrasnejsim dareckem, ktery jsem si odvazela z telcskeho zpevaveho vikendu a ktery s laskou nosim ve sve dusi.
kdyz byl cas louceni, v duchu a pak i nahlas jsem si zpivala kousicek jedne z nasich pisnicek: EJ BOZE MUJ, NECHCE SE DOMU, EJ BOZE MUJ..
do prahy me odvezla miloucka divenka hanicka, moc hezky jsme si povidali, odvezla me az na hlavni nadrazi, i si po ceste zajela, a ukazala mi, kde bydli. casem jsme si vymenily i par email, ale pak se mi elektronicka posta k ni vzdy vratila jako nedorucena, ona se mi uz neozvala, dluzila jsem ji odpoved ja, tak jen doufam, ze osud zase nase cesty spoji. i ona mi ryhle prirostla k srdci a rada na ni vzpominam.
a ne jen na ni, ale na vsechny s kym jsem mela tu cest zpivat velice rada vzpominam a vsichni opravdu obohatili muj zivot.
ZIVOT JE KRASNY
nas telcsky vikendovy pevecky sbor. ja a dana houtkouva stojime trochu mimo o cemz jsme nevedely, ale to, ze jsme nerozlucna dvojka nam bylo jasne jasny :)
ja a telcska reka na zahrade byvaleho klastera, bylo mi krasne na dusi, zpivala jsem si a tesila se na danu, spoluzaky a na muj prvni sborovy zpev
ps: ja jsem jedla zvast, ostatni meli jidlo predplacene. pochutnavala jsem si na lici, merunkach, nektarinkach a vodnim melounu. mnam, mnam, mnam, ja se mam
Žádné komentáře:
Okomentovat