středa 29. srpna 2018

raw food community

raw food community is a bit confused. there is way too much misleading information and yet, true is so simple and easy to learn about.

the natural raw food for us humans is fruit.  so far everyone on raw food i spoke to, would agree with me, that as far as food goes,  they feel best just on raw fresh fruit.

the raw fresh fruit speaks for itself.
so, let the raw fresh fruit talk to you.
eat raw fresh fruit and learn.

 the photo  in blue top my fruity husband mango with fruity friend

úterý 21. srpna 2018

fruit is inocent

me and fruit

i always loved fruit i still love fruit and i believe i will always love fruit

fruit is beautiful to look at
fruit has sweet scent
fruit is food of inocence
fruit is tasty
fruit is healthy
fruit makes sence

 ilustration: frozen durian and strawberry sweet treat and meal in one go. healthy and guilt free, much better than any man women made cake...

sobota 3. května 2014

moje dnešní menu

dnes jsem si pochutnala na štávě ze tří druhů hroznového vína, salátu z okurky rajčete cukety a sladké štavnaté papriky plus čili papričky a jedno avokádo. asi tři mandarinky. mango jedl a pil to samý co já, akorát už vstává v pět ráno a kolem šestý už snídá, to já ještě dřímu. navíc mango si dává sem tam snack, což já nedělám vůbec. většinou snídám kolem poledne, někdy až ve čtyři odpoledne a co vy? v kolik snídáte?

sobota 18. února 2012

pure fruit frutarian dokumentary

pure fruit

fruitarian dokumentary

děkuji sobě a všem, kdo se na tomto filmu podíleli.

film bude mít v budoucnu české titulky, překládat budu já, dále jiní budou překládat do italštiny a španělštiny.. režisér emil nabídne film české tv a kinu

love and fruit,
květa

středa 13. dubna 2011

Český bezdomovec v Sydney

Sydney mi prirostlo k srdci ne jenom svým krásným pobrežím, upoutalo me i svojí prostorností, krásnými parky a tolerantními a usmevavými obyvateli. Pláže patrily beze sporu k mým nejoblíbenejším a nejnavštevovanejším místum nejvetšího mesta Austrálie.

Byl krásný letní den, slunícko se kutálelo po azurovém nebi, a moje touha po plavání me donutila k tomu, abych si hned po ránu naházela do tašky potrenou plážovou výbavu, a vydala se mestským autobusem, na jednu z mých nejoblíbenejších pláží Bronte.

Pláž byla skoro prázdná, vetšina lidí uprednostnila k vodním radovánkám velký do more vestavený bazén, od kterého bylo navíc podstatne blíž k WC a sprchám. Já jsem se rozhodla pro skoro prázdnou pláž, na které jsem se oddávala teplým paprskum letního slunce a osvežující vode oceánu. Na své si prišla jak meditace tak relaxace. Bylo už hezky po poledni, když me prepadl vlcí hlad. Abych si odpocinula od prímého slunce a aby se mi do ovocného obeda neprimíchal písek, zabalila jsem si saky paky a vydala se na kratickou cestu do krásného parku, který byl soucástí pláže, honosící se mnoha starými sosnými stromy a velkým množstvím pestrobarevných kvetin. Nechybely ani drevené altánky, každý z nich vybavený velkým stolem a lavicemi taktéž ze dreva.

Vybrala jsem si prázdný altánek, s tím nejlepším výhledem na oceán a na stul jsem si naservírovala ovoce, které jsem si prinesla sebou z domova. Zrovna jsem si zacala pochutnávat na prvním štavnatém pomeranci, když jsem si všimla nekolika velkých batohu pod lavicí naproti me. Hmmm, vypadá to, že jsem vlezla do domku nejakému bezdomovci, ríkám si, a hned na to jako v pohádce se vedle me objevil usmevavý kouzelný dedecek. Taky jsem se usmívala slušne pozdravila, i když deda nebyl vystrojený jako do kostela ale spíš jako by ho kráve vytáhl z huby. To me ale neodradilo ani nepostrašilo, mám pro strach udeláno a navíc nesoudím, abych nebyla souzena, nebot jakým soudem soudím, takovým budu souzena.

Milý dedoušek si sedl naproti me nad jeho zavazadla a z jednoho z nich vytáhl starou ošuntelou bibli, chvíli si v ní listoval a pak se na me trochu zvedave zahledel. Nebylo mu moc do reci a tak jsem se slova ujala já, doufající v zajímavou konverzaci.
"To máme krásný den. Dneska jsem si už ctyrikrát zaplavala, voda je bezva, vy taky rád plavete?"
"Plavu rád, nejradši brzo ráno a pak pri západu slunce".
"No, to já taky, akorát se mi casto stává, že východ slunce prospím."
"To já ne, já jsem vzhuru každý ráno pred východem slunce a hned si jdu zaplavat, já totiž tady bydlím".
"Všimla jsem si." Já na to s úsmevem, a pohledem na jeho kus domova pod lavicí. "Má takový živobytí svoje výhody, ale vsadím se, že i nevýhody, co takhle party opilých znudených pubertáku vás neobtežují?"
"No jo, obtežují, ale jen obcas, chtejí peníze a kourení a jednou mi všechno ukradli, ale dá se i tak žít, a vetšinou tu mám klid a mír."
"Chápu, on když toho clovek moc nemá, tak toho ani moc neztratí že jo."
"Presne tak, v podstate vše na cem mi kdysi nejvíc záleželo jsem ztratil." V ocích mel bezedný smutek, stále si me prohlížel zkoumavým ale duverivým pohledem, on me taky cím dál tím víc zajímal. Všimla jsem si, že nemluví cistou anglictinou a má silný prízvuk nedá mi to a zvedave se ptám: "Od kud pak jste se do Austrálie pristehoval?"
"Já pocházím z Cech"
"Pane jo, to jsme krajane, já taky. Jak se jmenujete?"
"Milan"
"Já jsem Kveta teší me. V Austrálii žiji ctyri roky." Predstavila jsem se já, a pustila se do mého nacatého obeda, a pri tom premýšlela o našem predchozím rozhovoru. Nabídla jsem Milanovi z mého ovoce, ale on odmítl a chvíli jsme se oba mlcky tešily krásným oceánem, který na me pusobil príjemnou iluzí nekonecna. Pomerancová štáva me zavlažovala živou vodou a než jsem stacila dojíst svuj první pomeranc onoho dne, Milan se pustil do vyprávení jednoho, asi nejsmutnejšího príbehu svého života.

"Já jsem utekl z komunismu s ženou a dvema klukama predškolního veku, pred sedmi lety. Meli jsme štestí, že jsme se dostali ven celá rodina. Ne, že bychom dreli bídu s nouzí, ale chteli jsme lepší životní úroven jak pro nás tak pro deti. Mel jsem docela slušný plat ale chybelo kvalitní spotrební zboží. Když jsme se pristehovali do Austrálie, žili jsme z podpory v nezamestnanosti a bydleli jsme v hostelu, meli jsme vlastní pohodlnou místnost, ale na jídlo jsme chodili do spolecný jídelny, WC a sprchy byly taky spolecný. V hostelu jsme chodili na povinny kurs anglictiny. Moje žena nebyla spokojená, chtela žít v soukromí, a tak jen co jsem se naucil pár anglických slov, zacal jsem si hledat práci. Netrvalo to dlouho a zacal jsem s prací uklízece, byla to práce težká ale i dobre placená, a na tu drinu jsem si casem zvykl. Díky slušnému platu jsme se za pár mesícu stehovali do vlastního bytu. Žena si taky zacala hledat práci, ale já jsem jí to rozmluvil, chtel jsem aby se venovala hlavne detem, než zacnou chodit do školy. Nesouhlasila se mnou, chtela rychle peníze abychom si mohli vzít pujcku a koupit si vlastní dum a luxusnejší auto. Nakonec jsem to vyrešil tak, že jsem si sám sehnal druhou práci, dohodli jsme se nakonec na tom, že budu pár let makat ze všech sil a pak se budeme mít, a já se vrátím k osmi hodinové pracovní dobe. Najít další dobre placenou práci uklízece, ve velkomeste Sydney, na kterou jsem si zvykl, nebyl žádný problém.

Pracoval jsem od brzkého rána do pozdního vecera, soboty nedele, svátky. Vydelával jsem pekný balík, a úspory rychle rostly, životní úroven taky. Já i žena jsme meli každý svoje auto, deti zacali chodit do soukromé školy, já jsem si pro rodinu obcas zarídil volný den. Všechno šlo podle plánu. Pri životní radosti me udržovala moje žena a deti, hlavne pro ne jsem tak tvrde pracoval. Skoro nepretržitá težká práce se ale na me za pár let podepsala. Neuvedomil jsem si, že ne jen moje rodina, ale i moje telo má své nároky. Soucástí mojí práce bylo nošení težkých pytlu z odpadem a jednoho dne mi záda vypovedela službu. Netrpel jsem jenom bolestí ale taky díky ní, omezenou pohyblivostí. Nezbylo mi nic jiného než se nahlásit marod a navštívit lékare. Ano priznal jsem se mu, že me záda už nejakou tu dobu pobolívali, ale bylo to snesitelné a nevenoval jsem tomu zvláštní pozornost. Pan doktor me za to moc nepochválil a sdelil mi, že jsem si záda pochroumal tak, že k náprave je operace nevyhnutelná. Nezbývalo než souhlasit, marodit a cekat na den operace.

Platil jsem si nemocenské pojištení a tak jsem se do mesíce dockal pozvánky na pobyt v nemocnici za úcelem operace. Manželka mi sbalila tašku a já jsem odcestoval sám autobusem do nemocnice, tam jsem se po delším cekání dockal velké omluvy, ale nedopatrením prý došlo k omylu, a správne jsem se mel dostavit na druhý den. Omluvu jsem prijmul, a vydal se zpet na cestu domu. Tešil jsem se, jak mile prekvapím ženu a deti. Ano prekvapil jsem jí ale ne mile, nemile prekvapila ale i ona me.

Odemkl jsem dvere a prekvapilo me prázdno bytu, záda me boleli, šel jsem si lehnout do ložnice, ale jen jsem otevrel dvere, neveril jsem svým ocím. Moje velká láska, moje milovaná žena, matka mých synu, si užívala v naší posteli s milencem. Vyrazilo mi to dech, veril jsem jí, veril jsem, že máme verný láskyplný vztah, ani ve snu by me nenapadlo, že jsem podváden, že žiji ve lži.

Byl jsem v takovém šoku, že jsem beze slov odešel, a nikdy jsem se nevrátil, všechno jsem vzdal, prespal jsem v hotelu, šel jsem na operaci a po propuštení z nemocnice jsem jel autobusem na tuhle pláž a dodnes tu žiji. Nic od života neocekávám."

Milan nebyl první clovek, kterého jsem potkala na své životní pouti, ne jen se zlomeným srdcem ale i duší, se srdcem a duší tak rozbitými, že z toho jejich duše onemocnela, a tou nemocí byla postižená tak, že prekrocila hranici zdravého rozumu, a nebylo návratu zpet. Presto jsem, jako vždy v podobné situaci, byla prekvapená tím, jak jsme krehcí a jak nekdy stací jeden krutý tah štetce v obraze našeho života, aby jsme ztratili svoje puvodní já a zmenili se k nepoznání jak duševne tak telesne. On ten deda, mel do dedeckovského veku daleko.

Po chvilce rozjímání jsem Milanovi nabídla, že kdyby chtel, pomohla bych mu podat žádost na státní byt. On mi podekoval a sdelil mi, že byt má, ale nemuže v nem bydlet, všechno tam na nej padá a nejlíp se cítí venku u vody. Pak už jsme jen tak klábosili o "nicem" a taky jsme mlceli. Rozloucila jsem se a šla jsem zpet na pláž, ješte si párkrát zaplavala a vydala se na cestu k autobusu. Jen jsem ušla pár kroku, pripojila se ke me asi šedesátiletá paní a dala se se mnou do reci. "Všimla jsem si, že jste si povídala s Milanem, on už tu bydlí pár let a naše parta duchodcu, co sem chodíme skoro každý den jsme jeho rodina a tak trochu mu pomáháme, hlavne tím, že není úplne opuštený. Je to moc hodný pán. Chodí mu sem i pošta, on má byt, obcas tam jde, ale nikdy tam dlouho nevydrží."
"To jsem ráda, že vás tu má a není tak sám, protože opuštenost je hodne smutná záležitost."
Milá paní me doprovodila až k autobusové zastávce a dokonce pockala se mnou na muj autobus. Prevážne mi vyprávela o jejich veselé plážové parte duchodcu.

Po ceste domu jsem z okna autobusu sledovala strídavé obrazy mého nejoblíbenejšího mesta, a mela jsem radost, že jsou na svete lidé, kterí nemyslí jen na sebe.

Každý z nás má svuj životní príbeh, a je krátkozraké soudit lidi, aniž bychom znali ten jejich.

pátek 18. února 2011

Ovocné knedlíky s kyselým zelím

Bylo asi deset hodin ranních, sluníčko vesele svítilo, i když po nebi se proháněly tmavě modré a černé mraky zvěstující déšť. Hrozící déšť nás však neodradil od splnění našeho slibu. Přesně v deset, jak bylo domluveno jsme zaparkovali u domečku našich známých, ti už nás vyhlíželi a než bys řekl švec, pohodlně se usadili na zadní sedačce našeho auta. Po kratší domluvě kudy, jsme se vydali na prohlídku pozemků na prodej. Půlhodinová cesta utekla coby dup, v autě vládla dobrá nálada, a při té čas rychle utíká.  Po cestě jsme obdivovali přírodní krásy včetně velkých banánových plantáží. Banánovníky se honosily sytou zeleni, což je na rozdíl od nás lidi, známkou výborného zdraví. Navíc se se jim naštěstí vyhnul cyclon Yasi ve své plné síle, který odvanul jen dva dny před naším výletem, štěstí jme měli i my, ze naší oblast tato tropická bouře postihla jen slabě a neulítla nám jak jsme očekávali, střecha nad hlavou. Po cestě jsme se stavěli pro nakup ovoce, u velesídla, před kterým prodávali banány a papáje. Mňam. Pozemky se nám nezamlouvaly, půda byla hodně písčitá, my hledáme půdu úrodnou, za účelem pěstování pokud možno co nejvíce naší obživy, neboť zem je naše živitelka.

Že jsem měla vyprávět o ovocných knedlících? Už jdu na to..

Po výletě jsme byli pozvaní Konrádem a jeho ženou Ester na ovocnou snídani, jejich pětiletý synek Anton měl z toho, že je ještě navštívíme, očividnou radost.

Všichni jsme se, až na Konráda, pohodlně uvelebili v obýváku, on se vydal do kuchyně připravovat slíbenou snídani. Když se Konrád, asi pět minut potýkal v kuchyni s ovocem, nabídla jsem se s pomocí, kterou s radosti přijal. Stručně jsme si rozdělili příjemnou práci s ovocem o kterou nebyla nouze, dohodli jsme se my dospěli, že bude k snídani kaše z rozmixovaného ovoce. Pomáhala jsem vypeckovat jack fruit, a náš hostitel už měl oloupané a vypeckované velké avokádo, oloupaných několik banánů a právě se chystal na loupání papájí u kterých je i potřeba odstranit semínka, která mají chuť černého pepře.

Při bohulibé práci jsme se dali do řeči a to o jídle. Konrad, před sedmi lety, přiletěl do Austrálie studovat angličtinu a pár dni před odletem zpět do Polska si tu našel i ženu. Ví že jsem původně z Čech a tak se mě zvědavě zeptal:
"Taky vaříte v Čechách ovocný knedlíky?"
"Jasně, vaříme, těší se velké oblibě, je to jedno z nejoblíbenějších jídel mého otce a když si ho chce mamka udobřit, tak mu ovocný knedlíky uvaří a milý tatínek po nich roztaje jako led."
"Já je mám taky moc rád, a moje maminka, pokaždé když jí navštívím, mi je uvaří. A co na ně dáváte?" vyptává se dál zvědavý Konrád.
"Tvaroh, rozpuštěný máslo, práškový cukr, a nebo místo tvarohu mletý mák, a kdo chce si dá i šlehačku."
"Češi jí až moc rozpuštěný máslo." on na to, já jen kývnu s úsměvem na souhlas a taky vyzvídám: "A co vy si v Polsku dáváte na ovocný knedle?"
"My si dáváme kysely zelí a práškový cukr" on na to. Vážení, viděla jsem na svoji životní pouti ledacos, vím, že jsou lidi schopní jíst brouky, krysy, psy, červy, mravence, pavouky, stará smradlavá vejce, a tak dál, i jsem si zvykla zvyky ostatních tolerovat a nebýt jimi šokovaná, připomínajíce sama sobě lidové moudrosti jako např. dobré prase všechno spase, jiný kraj, jiný mrav. Myslela jsem si, že mě už nic jen tak nepřekvapí, přesto ovocný knedlíky s cukrem a kyselým zelím mě
úspěšně šokovaly. A tak se i podle toho tvářím, a s udivením se pro jistotu ptám: "Opravdu? Kyselý zelí a moučkový cukr? No, to je síla, to jsem ještě neslyšela, to by mě ani ve snu nenapadlo." Konrád se tváří na rozdíl ode mě normálně, a na můj údiv ne jen ve tváři ale i v hlase reaguje s klidem angličana: "No, kyselý zelí a  cukr." Já už jsem se chvíli jenom tiše divila, a věnovala se slovem i skutkem naší konečné přípravě ovocné snídaně, na které jsme si za chvilku nato všichni pochutnávali.

Naše konverzace se točila kolem výborné snídaně, a po našich chvalozpěvech jsem se podívala na mého milovaného muže a s údivem jsem se mu svěřovala s novinkou: "představ si, ze v Polsku se jí ovocný knedlíky s kyselým zelím a cukrem." On na to nijak zvlášť nereagoval, čemuž jsem se ani nedivila, neboť ovocný knedlíky jsou v Anglii, odkud můj muž pochází, velkou neznámou a já jsem mu je nikdy nepředstavila, jednak jsem nikdy nebyla knedlíková, jednak se oba už několik let živíme čerstvým syrovým ovocem, tvářil se tedy jako kdyby nic a víc než mě se věnoval chutné snídani. Ale Konrád se nechal slyšet: "Né, ne kyselý zelí, ale kyselou smetanu." Nedorozumění, které vzniklo díky podobnosti při výslovnosti slov kyselý zelí- sauerkraut a kyselá smetana-sour cream, mluvili jsme anglicky, se vysvětlilo a navíc mě rozesmálo. Nakonec jsem si pomyslela, že takový ovocný knedlík s kyselým zelím může být celkem zajímavá a i chutná alternativa, vždyť sladký a kyselý, tedy sladkokyselý kombinace v kulinářském světe nejsou žádnou velkou neznámou. Kdo ví, třeba jsme s Konrádem objevili Ameriku.

jack fruit na stromě

Jack fruit, tropické ovoce na stromě

středa 5. ledna 2011

o zahadnych cislech

matematika me nikdy moc nezajimala a tak jsem do dnes zustala jen u ty zakladni, kde si spocitam ze jedna a jedna jsou dve a nula od nuly pojde, a krasne si s tim vystacim. matematika proste ke me nepromluvila tak, aby me uchvatila.

ale jak tak sel cas, uchvatila me cisla jako takova. napriklad jsem vzdycky, z me neznameno duvodu. mela rada cislo pet. pred lety vice nez peti jsem zevlovala v parku a prisedl si ke me muz numerolog. no a protoze byl zvedavej a chtel se o me dozvedet vic nez byl shopnej ze me vycist "jen tak", jako numerolog se mi predstavil, a ze prej kdyz mu dam svoje jmeno narozeni, neco mi o me rekne. ja jsem zvedava, kdo neni, a navic me zajima i moje ja, tak jsem mu ty cisla sdelila, a on mi rekl ze moje cislo je pet, taky vypocital moje jmeno a rekl mi par zajimavosti tykajici se moji povahy i shopnostech o kterych jsem vedela, vsak se dobre znam, rada se sama sebou zabyvam. vsechno co mi numerolog rekl se mi libilo. chvili jsme jeste poklabosili o zivote a pak se rozesli kazdy za tim svym osudem..

numerologu jsem od ty doby potkala bezpocet, lidi jaksi jakoby jakysi magnet pritahuju, radi me oslovuji, ne jenom numerologove.

taky jsem si vsimla, ze je mi jaksi osudove cislo 11. hodne pro me dulezitych a pozitivnich udalosti se stalo kdyz byl den s cislem jedenact. funguje to uz docela dost let. tak jsem zvedava co mi prinese rok 2011.

jednoho dne jsem se rozhodla si setrit nejaky ten peniz, a po nejake dobe, jsem mela na ucte 1 234 a tak jsem se o tom zminila mamce a ona ze je to znameni thoho ze mi bude stale ucet narustat, a protvdila se ta jeji slova jako pravda, do dnes mi ucet pomalu ale jiste roste, a to i kdyz sem tam i vetsi castku vyberu. to je co?

taky me cisla pronasledujou kdyz se mrknu na digitalni hodiny. ve vetsine pripadu je cas 11:11, nebo 22:22, 23:55 (cisla mych narozenin) 11:55, 22:55, 5:55

moje mamka ma mobilni cislo, ktery s mobilem dostala a vsechny ty cisla jsou cisla ktere jsou v mojich a jejich narozeninach.

atak dal a tak dal..

ano, taklhe me cisla fascinuji ale nesnazim se to nijak chapat, proste to prijimam jako zajimavou soucast meho zivota, mam-li o tom vedet vic, bude mi to casem nejakou cestou zjeveno, treba si ke me prisedne nekdo nekde v parku a zacne mi o tom sypat moudrosti z rukavu.

zivot je krasnej