Bylo asi deset hodin ranních, sluníčko vesele svítilo, i když po nebi se proháněly tmavě modré a černé mraky zvěstující déšť. Hrozící déšť nás však neodradil od splnění našeho slibu. Přesně v deset, jak bylo domluveno jsme zaparkovali u domečku našich známých, ti už nás vyhlíželi a než bys řekl švec, pohodlně se usadili na zadní sedačce našeho auta. Po kratší domluvě kudy, jsme se vydali na prohlídku pozemků na prodej. Půlhodinová cesta utekla coby dup, v autě vládla dobrá nálada, a při té čas rychle utíká. Po cestě jsme obdivovali přírodní krásy včetně velkých banánových plantáží. Banánovníky se honosily sytou zeleni, což je na rozdíl od nás lidi, známkou výborného zdraví. Navíc se se jim naštěstí vyhnul cyclon Yasi ve své plné síle, který odvanul jen dva dny před naším výletem, štěstí jme měli i my, ze naší oblast tato tropická bouře postihla jen slabě a neulítla nám jak jsme očekávali, střecha nad hlavou. Po cestě jsme se stavěli pro nakup ovoce, u velesídla, před kterým prodávali banány a papáje. Mňam. Pozemky se nám nezamlouvaly, půda byla hodně písčitá, my hledáme půdu úrodnou, za účelem pěstování pokud možno co nejvíce naší obživy, neboť zem je naše živitelka.
Že jsem měla vyprávět o ovocných knedlících? Už jdu na to..
Po výletě jsme byli pozvaní Konrádem a jeho ženou Ester na ovocnou snídani, jejich pětiletý synek Anton měl z toho, že je ještě navštívíme, očividnou radost.
Všichni jsme se, až na Konráda, pohodlně uvelebili v obýváku, on se vydal do kuchyně připravovat slíbenou snídani. Když se Konrád, asi pět minut potýkal v kuchyni s ovocem, nabídla jsem se s pomocí, kterou s radosti přijal. Stručně jsme si rozdělili příjemnou práci s ovocem o kterou nebyla nouze, dohodli jsme se my dospěli, že bude k snídani kaše z rozmixovaného ovoce. Pomáhala jsem vypeckovat jack fruit, a náš hostitel už měl oloupané a vypeckované velké avokádo, oloupaných několik banánů a právě se chystal na loupání papájí u kterých je i potřeba odstranit semínka, která mají chuť černého pepře.
Při bohulibé práci jsme se dali do řeči a to o jídle. Konrad, před sedmi lety, přiletěl do Austrálie studovat angličtinu a pár dni před odletem zpět do Polska si tu našel i ženu. Ví že jsem původně z Čech a tak se mě zvědavě zeptal:
"Taky vaříte v Čechách ovocný knedlíky?"
"Jasně, vaříme, těší se velké oblibě, je to jedno z nejoblíbenějších jídel mého otce a když si ho chce mamka udobřit, tak mu ovocný knedlíky uvaří a milý tatínek po nich roztaje jako led."
"Já je mám taky moc rád, a moje maminka, pokaždé když jí navštívím, mi je uvaří. A co na ně dáváte?" vyptává se dál zvědavý Konrád.
"Tvaroh, rozpuštěný máslo, práškový cukr, a nebo místo tvarohu mletý mák, a kdo chce si dá i šlehačku."
"Češi jí až moc rozpuštěný máslo." on na to, já jen kývnu s úsměvem na souhlas a taky vyzvídám: "A co vy si v Polsku dáváte na ovocný knedle?"
"My si dáváme kysely zelí a práškový cukr" on na to. Vážení, viděla jsem na svoji životní pouti ledacos, vím, že jsou lidi schopní jíst brouky, krysy, psy, červy, mravence, pavouky, stará smradlavá vejce, a tak dál, i jsem si zvykla zvyky ostatních tolerovat a nebýt jimi šokovaná, připomínajíce sama sobě lidové moudrosti jako např. dobré prase všechno spase, jiný kraj, jiný mrav. Myslela jsem si, že mě už nic jen tak nepřekvapí, přesto ovocný knedlíky s cukrem a kyselým zelím mě
úspěšně šokovaly. A tak se i podle toho tvářím, a s udivením se pro jistotu ptám: "Opravdu? Kyselý zelí a moučkový cukr? No, to je síla, to jsem ještě neslyšela, to by mě ani ve snu nenapadlo." Konrád se tváří na rozdíl ode mě normálně, a na můj údiv ne jen ve tváři ale i v hlase reaguje s klidem angličana: "No, kyselý zelí a cukr." Já už jsem se chvíli jenom tiše divila, a věnovala se slovem i skutkem naší konečné přípravě ovocné snídaně, na které jsme si za chvilku nato všichni pochutnávali.
Naše konverzace se točila kolem výborné snídaně, a po našich chvalozpěvech jsem se podívala na mého milovaného muže a s údivem jsem se mu svěřovala s novinkou: "představ si, ze v Polsku se jí ovocný knedlíky s kyselým zelím a cukrem." On na to nijak zvlášť nereagoval, čemuž jsem se ani nedivila, neboť ovocný knedlíky jsou v Anglii, odkud můj muž pochází, velkou neznámou a já jsem mu je nikdy nepředstavila, jednak jsem nikdy nebyla knedlíková, jednak se oba už několik let živíme čerstvým syrovým ovocem, tvářil se tedy jako kdyby nic a víc než mě se věnoval chutné snídani. Ale Konrád se nechal slyšet: "Né, ne kyselý zelí, ale kyselou smetanu." Nedorozumění, které vzniklo díky podobnosti při výslovnosti slov kyselý zelí- sauerkraut a kyselá smetana-sour cream, mluvili jsme anglicky, se vysvětlilo a navíc mě rozesmálo. Nakonec jsem si pomyslela, že takový ovocný knedlík s kyselým zelím může být celkem zajímavá a i chutná alternativa, vždyť sladký a kyselý, tedy sladkokyselý kombinace v kulinářském světe nejsou žádnou velkou neznámou. Kdo ví, třeba jsme s Konrádem objevili Ameriku.
Jack fruit, tropické ovoce na stromě
Že jsem měla vyprávět o ovocných knedlících? Už jdu na to..
Po výletě jsme byli pozvaní Konrádem a jeho ženou Ester na ovocnou snídani, jejich pětiletý synek Anton měl z toho, že je ještě navštívíme, očividnou radost.
Všichni jsme se, až na Konráda, pohodlně uvelebili v obýváku, on se vydal do kuchyně připravovat slíbenou snídani. Když se Konrád, asi pět minut potýkal v kuchyni s ovocem, nabídla jsem se s pomocí, kterou s radosti přijal. Stručně jsme si rozdělili příjemnou práci s ovocem o kterou nebyla nouze, dohodli jsme se my dospěli, že bude k snídani kaše z rozmixovaného ovoce. Pomáhala jsem vypeckovat jack fruit, a náš hostitel už měl oloupané a vypeckované velké avokádo, oloupaných několik banánů a právě se chystal na loupání papájí u kterých je i potřeba odstranit semínka, která mají chuť černého pepře.
Při bohulibé práci jsme se dali do řeči a to o jídle. Konrad, před sedmi lety, přiletěl do Austrálie studovat angličtinu a pár dni před odletem zpět do Polska si tu našel i ženu. Ví že jsem původně z Čech a tak se mě zvědavě zeptal:
"Taky vaříte v Čechách ovocný knedlíky?"
"Jasně, vaříme, těší se velké oblibě, je to jedno z nejoblíbenějších jídel mého otce a když si ho chce mamka udobřit, tak mu ovocný knedlíky uvaří a milý tatínek po nich roztaje jako led."
"Já je mám taky moc rád, a moje maminka, pokaždé když jí navštívím, mi je uvaří. A co na ně dáváte?" vyptává se dál zvědavý Konrád.
"Tvaroh, rozpuštěný máslo, práškový cukr, a nebo místo tvarohu mletý mák, a kdo chce si dá i šlehačku."
"Češi jí až moc rozpuštěný máslo." on na to, já jen kývnu s úsměvem na souhlas a taky vyzvídám: "A co vy si v Polsku dáváte na ovocný knedle?"
"My si dáváme kysely zelí a práškový cukr" on na to. Vážení, viděla jsem na svoji životní pouti ledacos, vím, že jsou lidi schopní jíst brouky, krysy, psy, červy, mravence, pavouky, stará smradlavá vejce, a tak dál, i jsem si zvykla zvyky ostatních tolerovat a nebýt jimi šokovaná, připomínajíce sama sobě lidové moudrosti jako např. dobré prase všechno spase, jiný kraj, jiný mrav. Myslela jsem si, že mě už nic jen tak nepřekvapí, přesto ovocný knedlíky s cukrem a kyselým zelím mě
úspěšně šokovaly. A tak se i podle toho tvářím, a s udivením se pro jistotu ptám: "Opravdu? Kyselý zelí a moučkový cukr? No, to je síla, to jsem ještě neslyšela, to by mě ani ve snu nenapadlo." Konrád se tváří na rozdíl ode mě normálně, a na můj údiv ne jen ve tváři ale i v hlase reaguje s klidem angličana: "No, kyselý zelí a cukr." Já už jsem se chvíli jenom tiše divila, a věnovala se slovem i skutkem naší konečné přípravě ovocné snídaně, na které jsme si za chvilku nato všichni pochutnávali.
Naše konverzace se točila kolem výborné snídaně, a po našich chvalozpěvech jsem se podívala na mého milovaného muže a s údivem jsem se mu svěřovala s novinkou: "představ si, ze v Polsku se jí ovocný knedlíky s kyselým zelím a cukrem." On na to nijak zvlášť nereagoval, čemuž jsem se ani nedivila, neboť ovocný knedlíky jsou v Anglii, odkud můj muž pochází, velkou neznámou a já jsem mu je nikdy nepředstavila, jednak jsem nikdy nebyla knedlíková, jednak se oba už několik let živíme čerstvým syrovým ovocem, tvářil se tedy jako kdyby nic a víc než mě se věnoval chutné snídani. Ale Konrád se nechal slyšet: "Né, ne kyselý zelí, ale kyselou smetanu." Nedorozumění, které vzniklo díky podobnosti při výslovnosti slov kyselý zelí- sauerkraut a kyselá smetana-sour cream, mluvili jsme anglicky, se vysvětlilo a navíc mě rozesmálo. Nakonec jsem si pomyslela, že takový ovocný knedlík s kyselým zelím může být celkem zajímavá a i chutná alternativa, vždyť sladký a kyselý, tedy sladkokyselý kombinace v kulinářském světe nejsou žádnou velkou neznámou. Kdo ví, třeba jsme s Konrádem objevili Ameriku.
Jack fruit, tropické ovoce na stromě
Žádné komentáře:
Okomentovat