ja, prirozene od narozeni positivni idealista, jsem je hned uklidnovala: "jsem rada, ze mi zustal zdravy rozum a jeste mam sikovny zdravy ruce". neztratila jsem to, co je pro me nejdulezitejsi, moje ja.
bylo mi trinact let, chybelo jen par dni do zacatku skolnich prazdin na ktery jsem se jako vzdy moooooooooc tesila, nebot misto sezeni ve skolni lavici jsem mohla behat po lesich a humnech.. ale tech uz jsem se dockala pripoutana na luzko tak, ze jsem se nemohla sama ani posadit ani otocit a tak abych neziskala inkubity (prolezeniny) obracela me sestricka, mela jsem na to zvlastni postel - obracak..
chci si nechat tento pribeh na pozdeji do me knihy a tak tu nenapisu vse co se stalo to nejdulezitejsi si zatim necham pro sebe, ale byla jsem pozadana abych napsala o svem uraze a to jak jsem se s nim vyrovnala a jak se lecila.
vyrovnala jsem se s tim tak, ze jsem verila ze budu chodit, nikdo mi nerekl ze nebudu, nerekli mi nic.. a me neco takoveho ani ve snu nenapladlo, taky jsem uz prirozene odmalicka verila v bozi existenci a ta v celem pribehu hraje velkou roli. a jeste moje odmalicka prirozene positivni mysleni. a tak mi ani v nemocnici nikdy nechybel usmev na tvari a radost ze slunicka a nebe za oknem.. navic jsem uz davno prirozene meditovala a rada si hrala s fantazii a snila, rada jsem si povidala se sestrickami, spolubydlicimi a taky jsem rada cetla, nuda nebyla..i kdyz po behani venku se mi styskalo ze vseho nejvic.. a jasne ze po domove, ale to nebylo az tak intensivni
lecila jsem se positivnim myslenim, virou v uzdraveni, meditaci, virou v bozi existenci,intensivnim telocvikem, vodolecbou a masazemi, o diete jsem nic nevedela, ale jedla jsem prirozene malo a jen lehka jidla, a moji nejoblibenejsi potravou bylo odjakziva syrove ovoce a dnes uz jako dlouholeta frutarianka vim, ze to mi taky hodne prospelo.
navic i kdyz jsem byla od pasu dolu ochrnuta, uz za dva roky po urazu jsem se ucila chodit, dodnes chodim s pomoci bambusove hole, nemuzu hybat chodidly, ale chodim, a pomalu a jiste se stale lecim, citim to casto v nohach ty bublinky a vlny tepla a spoutsu dalsich krasnych lecivych energii.. to zacalo asi dva roky potom, kdy jsem utekla do teplounke australie a zacala jist jen syrove cerstve ovoce a hodne plavat v oceanu a to deje se dodnes, je akorat to probouzeni zivota v mych nohach castejsi vic intensivni. jsou to vzdy krasne, magicke a velice ducha povznasejici a posilujici zazitky.
ej, boze muj, nad tebe neni
ej, boze muj..
to je z pisnicky, kterou jsem se naucila v telci pri zpevu pravou mozkovou hemisferou. a svete div se, od te doby jsem se jeste vic rozezpivala a mango taky.. hezky nam to spolu harmonizuje
zivot je krasny
ej, boze muj..
uz pekne letne opalena, asi ctyrleta, s talirem tresni, ktere jsem vzdy moc milovala a miluji dodnes, pokazde me vezmou zpet do krasnych letnich detskych kouzelnych vzpominek. tresni jsme meli vzdy prehrsel, kupovali a obirali jsme stromy, navic jsem znala vsechny svobodny nikomu nepatrici tresne na nasi vesnici, a na stromy jsem si za ovocem s radosti vylezla, jeeee, paneckku, tam bylo krasne..
Žádné komentáře:
Okomentovat