astronaute z posadky apolla, kteri se temer cely zivot pripravovali k pristani na mesici, zazivali v okamzicich, kdy se jejich jmena zapsala do dejin, obrovskou euforii. jakmile se vsak vratili na zemi, ostihly nektere z nich straslive deprese. je to celkem pochopitelne, vzdyt na co se jeste mohli tesit? jaky vyznamnejsi cil nez dobyvani mimozemskeho prostoru, cestu k mesici, si jeste mohli vytknout? moznym resenim by bylo dobyvani nemene panenske pudy - niterneho prostoru v lidske mysli a lidskem srdci.
nikdo z nas se neobejde bez trvaleho pocitu emocniho a duchovniho rustu, bebot ten je potravou z niz vzkveta nase duse. jakmile se priblizite k cilum, ktere jste si vytycili, neodkladne si urcete nove lakave cile do budoucna.
anthony robins
kvet citroniku se ma taky porad na co tesit, i ja..
Žádné komentáře:
Okomentovat