středa 13. dubna 2011

Český bezdomovec v Sydney

Sydney mi prirostlo k srdci ne jenom svým krásným pobrežím, upoutalo me i svojí prostorností, krásnými parky a tolerantními a usmevavými obyvateli. Pláže patrily beze sporu k mým nejoblíbenejším a nejnavštevovanejším místum nejvetšího mesta Austrálie.

Byl krásný letní den, slunícko se kutálelo po azurovém nebi, a moje touha po plavání me donutila k tomu, abych si hned po ránu naházela do tašky potrenou plážovou výbavu, a vydala se mestským autobusem, na jednu z mých nejoblíbenejších pláží Bronte.

Pláž byla skoro prázdná, vetšina lidí uprednostnila k vodním radovánkám velký do more vestavený bazén, od kterého bylo navíc podstatne blíž k WC a sprchám. Já jsem se rozhodla pro skoro prázdnou pláž, na které jsem se oddávala teplým paprskum letního slunce a osvežující vode oceánu. Na své si prišla jak meditace tak relaxace. Bylo už hezky po poledni, když me prepadl vlcí hlad. Abych si odpocinula od prímého slunce a aby se mi do ovocného obeda neprimíchal písek, zabalila jsem si saky paky a vydala se na kratickou cestu do krásného parku, který byl soucástí pláže, honosící se mnoha starými sosnými stromy a velkým množstvím pestrobarevných kvetin. Nechybely ani drevené altánky, každý z nich vybavený velkým stolem a lavicemi taktéž ze dreva.

Vybrala jsem si prázdný altánek, s tím nejlepším výhledem na oceán a na stul jsem si naservírovala ovoce, které jsem si prinesla sebou z domova. Zrovna jsem si zacala pochutnávat na prvním štavnatém pomeranci, když jsem si všimla nekolika velkých batohu pod lavicí naproti me. Hmmm, vypadá to, že jsem vlezla do domku nejakému bezdomovci, ríkám si, a hned na to jako v pohádce se vedle me objevil usmevavý kouzelný dedecek. Taky jsem se usmívala slušne pozdravila, i když deda nebyl vystrojený jako do kostela ale spíš jako by ho kráve vytáhl z huby. To me ale neodradilo ani nepostrašilo, mám pro strach udeláno a navíc nesoudím, abych nebyla souzena, nebot jakým soudem soudím, takovým budu souzena.

Milý dedoušek si sedl naproti me nad jeho zavazadla a z jednoho z nich vytáhl starou ošuntelou bibli, chvíli si v ní listoval a pak se na me trochu zvedave zahledel. Nebylo mu moc do reci a tak jsem se slova ujala já, doufající v zajímavou konverzaci.
"To máme krásný den. Dneska jsem si už ctyrikrát zaplavala, voda je bezva, vy taky rád plavete?"
"Plavu rád, nejradši brzo ráno a pak pri západu slunce".
"No, to já taky, akorát se mi casto stává, že východ slunce prospím."
"To já ne, já jsem vzhuru každý ráno pred východem slunce a hned si jdu zaplavat, já totiž tady bydlím".
"Všimla jsem si." Já na to s úsmevem, a pohledem na jeho kus domova pod lavicí. "Má takový živobytí svoje výhody, ale vsadím se, že i nevýhody, co takhle party opilých znudených pubertáku vás neobtežují?"
"No jo, obtežují, ale jen obcas, chtejí peníze a kourení a jednou mi všechno ukradli, ale dá se i tak žít, a vetšinou tu mám klid a mír."
"Chápu, on když toho clovek moc nemá, tak toho ani moc neztratí že jo."
"Presne tak, v podstate vše na cem mi kdysi nejvíc záleželo jsem ztratil." V ocích mel bezedný smutek, stále si me prohlížel zkoumavým ale duverivým pohledem, on me taky cím dál tím víc zajímal. Všimla jsem si, že nemluví cistou anglictinou a má silný prízvuk nedá mi to a zvedave se ptám: "Od kud pak jste se do Austrálie pristehoval?"
"Já pocházím z Cech"
"Pane jo, to jsme krajane, já taky. Jak se jmenujete?"
"Milan"
"Já jsem Kveta teší me. V Austrálii žiji ctyri roky." Predstavila jsem se já, a pustila se do mého nacatého obeda, a pri tom premýšlela o našem predchozím rozhovoru. Nabídla jsem Milanovi z mého ovoce, ale on odmítl a chvíli jsme se oba mlcky tešily krásným oceánem, který na me pusobil príjemnou iluzí nekonecna. Pomerancová štáva me zavlažovala živou vodou a než jsem stacila dojíst svuj první pomeranc onoho dne, Milan se pustil do vyprávení jednoho, asi nejsmutnejšího príbehu svého života.

"Já jsem utekl z komunismu s ženou a dvema klukama predškolního veku, pred sedmi lety. Meli jsme štestí, že jsme se dostali ven celá rodina. Ne, že bychom dreli bídu s nouzí, ale chteli jsme lepší životní úroven jak pro nás tak pro deti. Mel jsem docela slušný plat ale chybelo kvalitní spotrební zboží. Když jsme se pristehovali do Austrálie, žili jsme z podpory v nezamestnanosti a bydleli jsme v hostelu, meli jsme vlastní pohodlnou místnost, ale na jídlo jsme chodili do spolecný jídelny, WC a sprchy byly taky spolecný. V hostelu jsme chodili na povinny kurs anglictiny. Moje žena nebyla spokojená, chtela žít v soukromí, a tak jen co jsem se naucil pár anglických slov, zacal jsem si hledat práci. Netrvalo to dlouho a zacal jsem s prací uklízece, byla to práce težká ale i dobre placená, a na tu drinu jsem si casem zvykl. Díky slušnému platu jsme se za pár mesícu stehovali do vlastního bytu. Žena si taky zacala hledat práci, ale já jsem jí to rozmluvil, chtel jsem aby se venovala hlavne detem, než zacnou chodit do školy. Nesouhlasila se mnou, chtela rychle peníze abychom si mohli vzít pujcku a koupit si vlastní dum a luxusnejší auto. Nakonec jsem to vyrešil tak, že jsem si sám sehnal druhou práci, dohodli jsme se nakonec na tom, že budu pár let makat ze všech sil a pak se budeme mít, a já se vrátím k osmi hodinové pracovní dobe. Najít další dobre placenou práci uklízece, ve velkomeste Sydney, na kterou jsem si zvykl, nebyl žádný problém.

Pracoval jsem od brzkého rána do pozdního vecera, soboty nedele, svátky. Vydelával jsem pekný balík, a úspory rychle rostly, životní úroven taky. Já i žena jsme meli každý svoje auto, deti zacali chodit do soukromé školy, já jsem si pro rodinu obcas zarídil volný den. Všechno šlo podle plánu. Pri životní radosti me udržovala moje žena a deti, hlavne pro ne jsem tak tvrde pracoval. Skoro nepretržitá težká práce se ale na me za pár let podepsala. Neuvedomil jsem si, že ne jen moje rodina, ale i moje telo má své nároky. Soucástí mojí práce bylo nošení težkých pytlu z odpadem a jednoho dne mi záda vypovedela službu. Netrpel jsem jenom bolestí ale taky díky ní, omezenou pohyblivostí. Nezbylo mi nic jiného než se nahlásit marod a navštívit lékare. Ano priznal jsem se mu, že me záda už nejakou tu dobu pobolívali, ale bylo to snesitelné a nevenoval jsem tomu zvláštní pozornost. Pan doktor me za to moc nepochválil a sdelil mi, že jsem si záda pochroumal tak, že k náprave je operace nevyhnutelná. Nezbývalo než souhlasit, marodit a cekat na den operace.

Platil jsem si nemocenské pojištení a tak jsem se do mesíce dockal pozvánky na pobyt v nemocnici za úcelem operace. Manželka mi sbalila tašku a já jsem odcestoval sám autobusem do nemocnice, tam jsem se po delším cekání dockal velké omluvy, ale nedopatrením prý došlo k omylu, a správne jsem se mel dostavit na druhý den. Omluvu jsem prijmul, a vydal se zpet na cestu domu. Tešil jsem se, jak mile prekvapím ženu a deti. Ano prekvapil jsem jí ale ne mile, nemile prekvapila ale i ona me.

Odemkl jsem dvere a prekvapilo me prázdno bytu, záda me boleli, šel jsem si lehnout do ložnice, ale jen jsem otevrel dvere, neveril jsem svým ocím. Moje velká láska, moje milovaná žena, matka mých synu, si užívala v naší posteli s milencem. Vyrazilo mi to dech, veril jsem jí, veril jsem, že máme verný láskyplný vztah, ani ve snu by me nenapadlo, že jsem podváden, že žiji ve lži.

Byl jsem v takovém šoku, že jsem beze slov odešel, a nikdy jsem se nevrátil, všechno jsem vzdal, prespal jsem v hotelu, šel jsem na operaci a po propuštení z nemocnice jsem jel autobusem na tuhle pláž a dodnes tu žiji. Nic od života neocekávám."

Milan nebyl první clovek, kterého jsem potkala na své životní pouti, ne jen se zlomeným srdcem ale i duší, se srdcem a duší tak rozbitými, že z toho jejich duše onemocnela, a tou nemocí byla postižená tak, že prekrocila hranici zdravého rozumu, a nebylo návratu zpet. Presto jsem, jako vždy v podobné situaci, byla prekvapená tím, jak jsme krehcí a jak nekdy stací jeden krutý tah štetce v obraze našeho života, aby jsme ztratili svoje puvodní já a zmenili se k nepoznání jak duševne tak telesne. On ten deda, mel do dedeckovského veku daleko.

Po chvilce rozjímání jsem Milanovi nabídla, že kdyby chtel, pomohla bych mu podat žádost na státní byt. On mi podekoval a sdelil mi, že byt má, ale nemuže v nem bydlet, všechno tam na nej padá a nejlíp se cítí venku u vody. Pak už jsme jen tak klábosili o "nicem" a taky jsme mlceli. Rozloucila jsem se a šla jsem zpet na pláž, ješte si párkrát zaplavala a vydala se na cestu k autobusu. Jen jsem ušla pár kroku, pripojila se ke me asi šedesátiletá paní a dala se se mnou do reci. "Všimla jsem si, že jste si povídala s Milanem, on už tu bydlí pár let a naše parta duchodcu, co sem chodíme skoro každý den jsme jeho rodina a tak trochu mu pomáháme, hlavne tím, že není úplne opuštený. Je to moc hodný pán. Chodí mu sem i pošta, on má byt, obcas tam jde, ale nikdy tam dlouho nevydrží."
"To jsem ráda, že vás tu má a není tak sám, protože opuštenost je hodne smutná záležitost."
Milá paní me doprovodila až k autobusové zastávce a dokonce pockala se mnou na muj autobus. Prevážne mi vyprávela o jejich veselé plážové parte duchodcu.

Po ceste domu jsem z okna autobusu sledovala strídavé obrazy mého nejoblíbenejšího mesta, a mela jsem radost, že jsou na svete lidé, kterí nemyslí jen na sebe.

Každý z nás má svuj životní príbeh, a je krátkozraké soudit lidi, aniž bychom znali ten jejich.

2 komentáře:

  1. No ale je to hezký život. Osobně bezdomovce nesmírně obdivuju. Tu jejich strukturu ega, nezávislou na tom, co si o nich myslí ti ostatní. Taky jsem kdysi blognul: http://url.memy.cz/tFeiZw

    OdpovědětVymazat
  2. já to vidím robynsone taky tak, i když mě je taky fuk co si ostatní o mojem já myslí.

    dík za línk na tvůj blog, hezky jsem si početla a ještě počtu.

    OdpovědětVymazat